Ještě jednou o Améru

No, Žanda se nám pěkně rozepsala co? Já, bloggerský neznaboh, jsem byl nejprve rád, žé máme co postovat (5 normostran, OMG!), nicméně jsem byl záhy vyveden z omylu: „No ten text je na muj druhy blog, ty si na Stezku piš co chceš.“ Aha. Takže Pandička těžce protěžuje své dítko, navíc ho píše stylem, „kdyby-Čalouník-náhodou-nebyl-tak-to-zas-tak-neva-protože-na-fotkách-jsem-hlavně-já“. I když se smilovala a její postřehy jste si mohli přečíst tady na Stezce tak toho bohdá nebude, aby mě nějaká Panda trumfla. Jdeme na to.

Z celého USA mám zásadní tři dojmy, a nechť mě ti co už tam byli/žili/pracovali vyvedou z omylu. Žanda už pěkně popsala co, kde a jak (i za kolik) takže já volím tenhle přístup.

Dojem č.1 – konzum dovedený do dokonalosti

Co nejvíc za co nejméně námahy. Asi tak by znělo motto toho extrémního národa. Samozřejmě budu generalizovat, nechť je mi předem odpuštěno, ale to co jsem viděl v Californii, Arizoně, Utahu a Nevadě mě zanechalo lehce zjizveného na duši. Každé město, každá blbá křižovatka někde v poušti, každý blok domů, je přímo obsypán obchody, mally, fastfoody, benzínkami apod. „Víš co, přeci nebudu jezdit víc něž 100m od baráku, no ne?!“. Nepochopil jsem jak se v jednom městě velikosti Bruntálu (cca 17 tis.obyvatel) může uživit 10 fastfoodů, 5 benzinek, a 3 nákupní mally, které si představte jako náš Tesco hypermarket.

WTF?

Disneyland je další ztělesnění konzumu v USA - vše je navrženo jako perfektní mašina na peníze.
Já ukazuju že i drsný metloš snadno podlehne...

Celou dobu jsme přemýšleli v čem to je. Jestli má někdo teorii tak sem s ní. A to nemluvím o bláznivých městech typu LA nebo Las Vegas, kde se ke konzumu přidává filmový průmysl a posedlost celebritami v jednom a adorace hazardu a gamblerství v druhém.

Abych tuhle část o konzumu uzavřel tak Vám popíšu obrázek, kterými zůstane před očima z nějakého zapadákova v Arizoně na cestě do Utahu:

Přijíždí obrovské SUV s korbou, vystupuje rodinka 160kg, 120kg a 90kg. „Příchod“ do vstupní haly – ano jsou tady, elektrické nákupní košíky! Hurá na ně, ať se nemusíme pohybovat ani v ten jeden moment, kdy jsme mimo barák. Jede se přímo k regálům s mraženým jídlem – no a co, že je to shit, hlavně, že za mě mikrovlnka udělá veškerou práci ne? Ještě koupit 5kg balení (!!!) majonézy a 2 gallony SunnyD a je hotovo. Paní u kasy za mě ještě pěkně dá všechno do tašek ať nemusím ani těma rukama hýbat, no není to super? Nevadí, že jsme morbidně obézní, jezdíme autem, co si pápne 35 litrů, jsme neuvěřitelně líní a žereme sračky - hlavně že si žijeme svůj americký sen! howg

Dojem č.2 – neuvěřitelná příroda

Asi už jste viděli fotky, ale to se fakt musí zažít. Asi nikde na světě nenajdete tak neuvěřitelnou plejádu různých krajinných typů jako v národních parcích západu USA. Pouště, stepi, husté lesy, kaňony, vše naservírováno na poměrně malé ploše. Nejvíc mě rozhodil přejezd z Death Valley přes Sierru Nevadu. V Death Valley bylo ten den slabých 27, nicméně  5 hodin jízdy na sevorozápad a BANG: je pod nulou a taková sněhová bouře, že jsem musel jet třicítkou a 2 hodiny se modlil ať nedostanu smyk. Sjedeš 2000 stop níž a liják jak prase. Jako fajn když u nás jedeš v březnu na hory, dole je 10 a vše kvete a nahoře nula a sněží, ale tohle bylo v rámci jednoho dne na bednu.

Rhyolite, Death Valley -
a za pár hodin jsme jeli skrze sněhovou bouři.

Jinak cestování mezi parky je super, v civilizaci nakoupíte jídlo za levno ve Walmartu (ano já vím, přijdu do pekla), vyřídíte online věci v McDonald´s (když ne za kupování junk food tak za podporování téhle korporace určitě), natankujete za 20,- za litr a jede se. Cesty máte jen pro sebe, protože nejvíce provozu zůstává ve městě. Navíc borci, co je navrhovali, se mohli díky obrovským vzdálenostem vyřádit s pravítkem, takže před sebou máte 20 mil horizontu, v mp3 nějakou muzičku typu AC\DC nebo Wolfmother…ou jé. Po příjezdu do parku hned do visitors centra, jestli mají povolenky na kempování v divočině, pokud ne, tak najít kemp, zhodnotit jestli jim těch 15USD necháme nebo budeme hovada (platí se systémem self pay takže pro českého člověka de-facto oprávnění neplatit vůbec) a druhý den hurá do přírody si dojebat kolena. A tak to bylo 22 dnů co jsme měli auto. Jojo, good times. Přírodu a parky amíkům závidím, do Zionu se chci ur4itě vrátit se suchým neoprenem a nepromokavým báglem a pokořit ty úžasné kaňony. Great parks, much envy, very nature. Wow.

Dojem č.3 – lidi.

Co jiného dělá zemi zemí něž lidi co v ní žijí. V USA si velmi rychle zvyknete, že všude se se lidi zdraví obligatorním „Hey!“ a dávají se do řeči při sebemenší zámince. K tomu přidejte dvě individua s obrovskýma báglama a výsledek je že se vás lidi neustále ptají odkud jste, kam jedete a kde už jste byli. A když jim to povíte tak to zakončují stylem: „strašně vás nesnáším a závidím vám, ale zároveň obdivuju vaši odvahu a budu se za vás modlit (J)“ což bylo hrozně milé. Při přemýšlení čím to je, že jsou amíci tak kamarádští se nabízí jednoduché řešení – jejich neformální jazyk. Tím že si nevykají nemají formální zábrany a jsou takříkajíc na „stejném levelu“. Tím odpadá zdvořilostní složka, která vás většinou paralyzuje když máte oslovit někoho, kdo VYPADÁ mladší než vy ale KLIDNĚ by mohl být starší, a vy pak přemýšlíte jak to pojmete. Představte si že u nás přijdete do obchodu a řeknete prodavačce která je 2x starší než vy: „Ahoj! Jak je? Nemáš drobné za dolar?“ V US no problem, a dost se mi to líbilo.

Mí hepy cos in jůesej iz very gut parksz unt pípl.

Nicméně tohle má i odvrácenou stránku a to že si nikdy nejste jistí jestli druhou stranu která s vámi navázala hovor fakt zajímáte nebo jen vyplňujete její čas, který zrovna nemá trávit lepším způsobem. U nás si prostě víc vybíráme komu dopřejeme naši pozornost.

Abych tenhle můj blogerský prvovýtvor nějak zakončil – už se nedivím proč jsou lidi ze Severní Ameriky tak ignorantští a patriotičtí (máte celý rok na dvorku pověšenou vlajku? Sem si myslel…). Jsou jednou z mála velmocí ,které hýbou světem, jejich prezident je nejmocnější muž planety (teda asi až po Punťovi…) a jejich národ je ztělesněním pospolitosti a úcty k lidské svobodě – a na co vědět kde leží Evropa? Vždyť všechny krásy přírody máme tady u nás – v USA! Škoda jen, že s tou pospolitostí a svobodou to není až tak pravda…

P.S. Příště už Perúúúú

Další informace »

Zima, beránek a vyúčtování

Winter is coming

Bryce Canyon

To už sme v Utahu asi pět dní a noční zima začíná bejt neúnosná. Ani spojení dvou Husky spacáků do jednoho maxipytle nepomáhá. Vzhledem k tomu, že se nebezpečně přibližujeme k zasněženejm horám, míříme do Kmartu a berem zadobro chlupatou huňatou dekou, známou pod jménem Beránek. V Brycu poprvé rozdělávám oheň křesadlem (ts pohoda) a grilujeme si klobásky. Nočních mínus pět nám díky Beránkovi nedělá hlavu a smějeme se radostí. Že nám po dlouhý době není zima a že sem se po deseti dnech umyla v teplý vodě. To se musí oslavit čalouněním!

V Brycu toho v zimní sezóně (ano, jsou tu ještě namátkou volně pohozené kupy sněhu) k backcountry taky moc není, takže s vědomím rizika napadnutí mountain lionem spíme v ofiko kempu. Bryce nicmně krásnej. Dokonce i ten sníh má určitý kouzlo a na fotkách vypadá ve spojení s oranžovýma skalama a zelenýma smrčkama moc pěkně. Treky jsou dole v kaňonu asi jen čtyři, takže sme si pojili dva kratší trečíky v jeden tříhodinovej a pak se šli ohřát do visitors centra na půlhodinovej informační film. o svištích.

Zion

Zion jsme jednoznačně vyhlásili vrcholem našeho výletění.

Tady se nám tak hrozně líbilo, že sme tu strávili tři dny a mít víc času, rozhodně bysme pobyt ještě prodloužili.

První den máme povolení k treku jménem Coalpits Wash a kempišti Temple View. Cestou potkáme během dvou dní  jenom dva lidi a putujeme vyschlýma korytama řek a přelejzáme vyschlý vodopády.

Druhej den odpoledne po návratu z treku sme zašli sbírat info do Zion Adventure Company. Jak se zdá, bez jejich pomoci nebudeme moct podniknou dva další výlety. K nim totiž potřebujeme gumový boty (my máme jenom naše pohorky a ty rozhodně nemůžeme namočit) a hole. Čeká nás cesta vodou. Tuhle společnost musím vychválit, protože je to přesně taková ta společnost, kam přijdete a mladý nadšený zaměstnanci vám začnou povídat o věcech, co podniknout, aniž by vám nutně cpali svý služby.

Půjčení gumových bot stojí 22 dolarů na den, tyč stojí 15. Sme dva a potřebujeme nádobíčko na dva dny, takže se celkem lekáme ceny (celou dobu v USA sme směli stanovený denní limit 50 dolarů a oba.. To ani nemluvím o tom, že většina lidí chodí treky vodníma kaňonama ještě v gumovejch kalhotách. Obsluhujíc lidi jsou ale strašně v pohoně a po chvíli hledání si odnášíme vysloužilý boty za 10 dolarů a vysloužilý hole každou za 5. Čalouníkovy boty sou moc velký, tak do nich ještě dokupujeme vysloužilý smradlavý neoprénový ponožky, aby mu boty padly. Já mám zase o číslo menší, ale nic jinýho nebylo. Jedna moje bota má ještě k tomu žraloka, takže je odkupuju jen za 5 doláčů a můžeme frčet směr Narrows, největší lokální atrakce. Narrows je řeka tekoucí hlubokým kaňonem, kterou se můžete buďto brodit po proudu (a nýst si krosnu a nepromokavý hadry, páč se to jde dva dny) nebo zespodu proti proudu, což sme udělali my. Tam je výhoda, že to můžete kdykoliv obrátit podle potřeby a jít zpět. Dali sme si pětihodinovou vycházku ledovou vodou a pohledy, co se nám naskytly, byly dechberoucí.

Třetí den sme vstali hodně brzo a kolem půl devátý vyrazili na poslední trek – do Subway. Mapky říkaly, že je to na 6-10 hodin a je nutný mít gumový boty na posledních několik stovek metrů. Čalouníka od Grand canyonu bolelo koleno, takže sme nechtěli nic podceňovat a fakt počítali s minimálně osmihodinovym výletem. Gumový boty sme naopak vyzývavě podcenili a nechali je v autě, protože sem si řekla, že je to určitě kec a naše Meindl pohorky to zvládnou. Měla sem pravdu. Trasa vedla podél řeky a jednalo s o roztomilé hopskání po kamenech, něco jako taková Vydra. I s čuměním, svačinkváním a focením přírodního úkazu jménem Subway sme to dali za 6 a půl hodiny. Asi byly příhodný podmínky nebo co. Gumový boty nebyly potřeba. Poslední úsek se fakt jde vodou, ale naše pohorky vodu po kotníky udržej. Milujeme naše Meindly!!!

A milujeme Zion. Příště to tam chce tak tejden.

Las Vegas

Co o tom psát. Je to megalomanie, pozlátko a kapitalismus bez lidský tváře v jednom. Člověk musí mít kurňa rozum, aby mu to nevlezlo do hlavy. Když sme viděli rodiny s dětma užívající si tenhle fejkovej prázdninovej přepych, přemejšleli sme, jestli mají rodiče nějakou dávku sebereflexe. Co třeba těm dětem o tom místě říkaj a tak. Jestli se jim tam opravdu líbí nebo chápou, že je to nablejskaný hovno, do kterýho lidi házej svoje životní úspory a dokážou to těm prckům nějak vysvětlit. Bylo nám z toho trochu blbě, ale trochu nás to bavilo a hodili sme jeden dolar v Bellagiu do automatu. A vyhráli sme samozřejmě hovno.

Death Valley

Kdo chce tady trekovat v backcountry, je má má ma gor. 

Na průjezd autem a občasný zastavení je to ale ideální. Líbilo se nám v Badwater, ghost town jménem Rhyolite, co vypadal v brožuře Nevady celkem slibně, byl docela velký zklamání a písečný duny potěšily. Další destinace měl být Yosemite NP, ale nahoře vládlo špatný počasí a brána byla zavřená, takže sme několik hodin bloudili kolem pohoří než jsme našli jedinej otevřenej průsmyk v okruhu sta mil. A následně sme litovali, že sme ho našli, protože nás potkala hororová jízda. Byla už tma a myslim, že sme ten večer nestihli ani nic uvařit (představte si nenapapaného Čalouníka), protože fučelo a lehce sněžilo. V polovině serpentín v horách se strhla sněhová bouře, ve který sme pak jeli liduprázdnou krajinou asi dvě hodiny na letních gumách s vědomím, že musíme sjet z hor, jinak zapadneme. Za ty dvě hodiny sme ujeli asi 40 kiláků, tak brutální to bylo. Když sme hluboko po půlnoci dojeli do kempu na druhý straně Sierry Nevady, ještě sme byli vyklepaný a ani sme si pomalu nevšimli, že leje jako z konve.

San Francisco

Technicko zábavní Exploratorium, Golen Gate, tramvaj a japanese town během dvou dnů. Dostáváme se do civilizace a v SanFran bysme chtěli (asi jako každej druhej) bydlet.

Pacific Highway nr 1

Okrasná dálnice podél oceánu, po který sme jeli ze SF zpátky do LA. Bohužel nemáme moc štěstí na počasí, hodně fouká a ani jednou se nevykoupem. Po cestě je nicméně dost dalších věcí, co vidět. Namátkou Big Sur, nejhezčí úsek dálnice plnej útesů, zatáček a mostíků. Hearst Castle – další americká megalomanie, kterou nechal vystavět W R Hearst, novinovej magnát, co posloužil mimo jiný jako předobraz pro Wellsova Občana Kanea.

Dále lachtaní kolonie, Santa Cruz – mecca surfingu a hnusný Madonna Inn – motel z 50. let s tak vysokou laťkou nevkusu, že by mohli Peruánci závidět. No a nakonec přímořský městečka jako Santa Barbara, kde se dva dny poflakujem a spíme slušnejm lidem před barákama v zafuněným autě.

Abych shrnula naše dojmy z USA, tak tu člověk potká moc fajn lidi, hlavně teda v LA se s náma dala do řeči spousta zajímavejch lidí, od architekta mrakodrapů po paní, co navrhla kostým pro Elvise. 

Štvala nás vysoká laťka policajstkýho státu, kde si člověk musí zaplatit i za blbej vstup na pláž (o tom, že se normálnímu Amíkovi o nějakym spaní na pláži pod hvězdama může jen zdát, ani nemluvě). Ale zase nás tradičně potěšil pan McDonald se svým vstřícným přístupem k zevlákům, co si koupěj za dolar Sprite a pak sedí v hostinci hodinu na internetu. A národní parky se svojí organizací a mapkama jsou taky excelentní.

A nakonec statistiky s výdaji (ehm cestovat s někým tak organizovaným a plným chytrých aplikací, jako je Čalouník, je někdy...hm...přehlednější :D)

Statistika USA

Přehled našich výdajů během pobytu v USA. Počítáno z 28 dní. Do nákladů nejsou započítány dvě noci v hostelu v LA, protože tam jsme platili vánočními dolary od taťky (100 dolarů za dvě osoby na dvě noci v dormitory), dále není započítáno půjčení auta (639 dolarů a jeho pojištění 103 euro). Náklady za přepravu po NY pokryly darované peníze od kamarádů, ve statistice se s nimi už ale počítá, protože těm se člověk po příletu nevyhne). Ve statistice jsou 4 položky: Spaní, Jídlo, Benzín a Ostatní výdaje (vstupy, permity, parkování, metro atd.)

Spaní: 133 dolarů tedy 4, 75 dolaru na den

Jídlo: 501 dolarů tedy 18 dolarů na den

Benzín: 305 dolarů za celou cestu (přes 6000 km!!)

Ostatní výdaje: 386 dolarů tedy 17 dolarů na den

Celkem jsme utratili: 1 307$ (26 140 Kč)

To dělá 23$ na osobu na den (505 Kč)

Náš hodně skromný plán neutratit víc než 1 000 Kč denně byl tedy splněn! Jupí 

Příklad šetření - chilli fazole s instantní rýží v San Franciscu

Hm, je to už přes týden, co nám měli strhnout z mojí kreditky třináct litrů za půjčení auta. Na kartě zatím vůbec žádnej pohyb. Tak se radši nebudem připomínat...

Nenechte se moc ofučet pískem ze Sahary, jo?!

Panda

Další informace »

První dávka american smiles

Ha, 

tak s pravidelnym blogovánim z cesty to nebude až tak horký. Minimálně v USA se to nepodařilo a to sme navštívili prosím Mekáč asi třicetkát J Většinou to ale bylo jen tak, že jsme dala na fb pár připravenejch fotek a muselo se zase dál. Takže co s náma ten měsíc bylo. 

V práci sme skončili posledního února a měli posledních pět dní na rozloučení se s kamarády (což bylo boží a všem děkujeme za sponzoring) a s rodinou (děkujeme za sponzoring a pevný nervy s náma). Léta Páně 2014 konkrétně 6.března se už jako tradičně smiloval můj taťka a hodil nás do Mnichova. Naše cesta kolem světa začala v New Yorku, z něhož sme nebyli až tak impressed, páč nám zmrzly nosy a pokračovala do LA, kde sme nabrali auto a objeli během 22 dní pár národních parků. 

Historka číslo jedna: samozřejmě sme měli v půjčovně zamluvený total economy auto nějakou Kia Rio či co. Když sme si ale hezky popovídali s paní Lindou za pokladnou a ona zjistila, že náma vybraný auto má tak malej kufr, že budou batohy na zadních sedadlech vidět a tudíž nás můžou vykrást, lekla se a dala nám zadarmo upgrade na jakejsi sedan. Pak se ale ukázalo, že ten má zas něco s SPZtkou a pořád by nás stavěli cajti, dostala od šéfa povolení o další ugrade a naším ořem se stal Nissan Versa stříbrný s mrtě velkým kufrem a sklápěcíma sedačkama. Jezdili sme si jako honorace, co vám budu povídat . To nás asi zachránilo, protože ten binec a hory konzerv by bylo v čemkoliv menším asi těžký zmanagovat. Z toho plyne poučení, vždycky si zamluvte horší auto, ono se to nějak vyvine!

Teď vám popíšu, co nejzajímavějšího sme na naší 6375 km dlouhý cestě viděli.

New York a Los Angeles

V NY byla děsná zima a v LA zase vedro, Čalouník si nadělal puchejře, když sem ho půl dne táhla v converskách přes celý Beverly Hills na Venice Beach (Lords of Dogtwn oujé). Na plavání to tam moc nebylo protože městská pláž, takže mně se nejvíc líbilo procházet se po americký kopii Benátek. Jo a počítat na hollywoodskym chodníku slávy, který hvězdy a režiséry znám. Ještě byla super návštěva Observatory a …Eliška se mi teď nebude smát, ale Disneylandu. 

Ano, v Japonsku sme s Elis protáčely oči, když nám Jaime vypravovala, jak je to tam super, nicméně hodnotný dar od Vojťase a Terky v podobě free vstupu se prostě neodmítá. Takže je to pakárna, hrozně výdělečná pakárna, ale po počátečním šoku z desetitisíců lidí a zvyknutí si na půlhodinový fronty na atrakce, sme k večeru museli konstatovat, že to byl mrtě zábavnej den, a že na Toy Story Midway Mania! musíme znova.

Od 10. Března máme auto a spíme ve stanu, v autě, pod širákem. 

Naše doporučení na hostel v LA je tady

Děkujeme Pavlovi a Olje za ubytko v NY.

Tahle fotka je pro bratříčky, aby byli zelený závistí :) Ale Burák je pozdravuje

Salton Sea 

ve stopách Alexandra Supertrampa (pozdrav Psovi .A Čarodce ne protože jí ten film nepřišel dost cool). Salton Sea je pomalu vysychající jezero na východě Californnie, kam se v 60. letech jezdilo do letovisek. Dneska sou tam trosky trosečky, což mě moc lákalo. Taky je odsud kousek Slab City – město opravdovejch hipíků a Salvation Hill, bláznivě pomalovanej kopec, kterej právě můžete znát z Into the wild. Moc sem chtěla poznat Leonarda, týpka, co to celý postavil. Bohužel sme se dozvěděli, že měsíc předtím umřel, takže sem si zasmutnila a udělala alespoň pár fotek. Hipíci ze Slab City nás poslali vykoupat se ilegálně v zavlažovacím kanálu ( a jedinýmu zdroji vody široko daleko, co není úplnej kekel). Bylo to dobrodužný, protože tam všude byly cedule  a zákazy. Tak sme se svlíkli a obešli zákon. Noc na tajňáka u Salton Sea.

Joshua Tree 

místo, kde s střetává Mohave a California desert. Tady se nám strašně líbilo. Představovala sme si to jako místo s pár stromama a nuda, ale národní park nás totálně dostal. Hlavně to, že se tam jako v jednom z mála parků dá spát kdekoliv v backcountry bez povolení a dolaros. Prostě odstavíte auto na jednom z dezignovanejch míst, vyplníte lísteček a jdete si. Bomba. První kaktusy a konečně zase nasazujeme krosnu. Fobie z hadů starting.

Grand Canyon

Tenhle trek sem měla naplánovanej jako první věc, když se ukázalo, že pojedeme do USA. Zvolili sme Tonto Trail viz mapka, která vede z Hermits rest vpravo dolů do kaňonu, pak se 40 kiláků různě pokrucuje, aby dorazila do Indian Garden, nepochopitelný oázy uprostřed kaňonu a následuje pětihodinovej výstup (minimálně) nahoru. Nemohli sme zvolit líp. Měli sme štígro, takže sme hned po příjezdu sehnali v Backcountry office povolení jít na tři dny dolů a byly nám přidělený dvě tábořiště – Hermits Creek a Salt Creek. 

Tonto Trail

Monument

Nabrali sme jídlo na tři dny a vodu na jeden  s tím, že dole budeme muset převářet a vyrazili. První den sme potkali asi 6 lidí, druhej den 4 a třetí den od Indian Garden asi 3000 J Bylo to úžasný, těžko se to popisuje. Jo a vlastně nás to strašně vyšťavilo. Poslední ráno sme z pražícího sluníčka měli takový bobky,že sme vyrazili v sedm ráno, jenom abysme mohli aspoň dvě hodiny zdrhat stínem, než se slunce opře do stěn kaňonu. Převáření a hledání vody bez volvox globator byla taky dobrá výzva. Ne všechny zdroje jsou pitný. A ne všechny udaný zdroje vody opravdu tečou. 

Tahle sranda nás vyšla na 30 dolarů za oba dohromady. Nahoře sme se naučili ochcávat kempy tak, že sme přijeli po setmění, postavili stan a ráno zase vstali než přijede šerif. V Grand Canyonu nahoře taky začlo v noci mrznout a noční zimy sme se nezbavili dalších sedm dní.

Antelope Canyon

Jako jo, hezký, pro nějaký NElamy se zrcadlovkou asi ráj, ale to, že se musí jít se skupinkou a ještě to stojí litr, sme překousávali těžko. Aspoň, že nás průvodce Indián Josh nechal jít napřed. Monument Valley sme museli z důvodu nočního přejezdu vynechat.

Canyonland

Další národní park rozdělenej na tři části. My si vybrali Needles a dobře sme udělali.Krajinka tam byla čarokrásná. Dali sme si tři výletky – Slikrock trail, Chesler Park a Potholes. Hlavně ty Potholes. T sou vám díry v kamenech, do kterej se po dešti zachytí voda a žijou tam pulci a různá pahavěť. Čalouníkovi se to zalíbilo v návštěvnickym centru a furt o tom dva dny mlel. Bylo sucho k uzoufání, tak mu říkám, že je pitomoučkej a že tam žádný kaluže vody mít nebude. Pak naše hádka ale vyeskalovala k sázce. Obešli sme skoro celou trasu, mnohokrát sem se u vyschlý kaluže zasmála, dokud sme sakra nedorazili ke DVĚMA posledním, kde byla voda. Fail. Historka taky fail, protože naživo to bylo mnohem zábavnější. Prohrála sem sázku a musela sem chtě nechtě čalounit. Backcountry permit k přespání sme tu nedostali, všechno bylo zamluvený dopředu.

Arches

Hrozný zklamání. Byly tam kvanta lidí a chození po ohraničenejch chodníkách a slalom mezi outdoor vozíčkáři nás neoslovilo. Park je tak malej, že je tam jenom jedno kempiště (sakra, ve který fázi vejletu sme tohle slovo začali s čalouníkem denodenně používat?!?) a backcountry se tu taky nevyskytuje.

Dead Horse Point

Je to takový to slavný msto, kde se řeka Colorado pěkně kroutí. Tu fotku maj v iStyle obchodech a já hodlala pořídit velmi podobnou. Nepodařilo se tak docela, ale zažili sme aspoň krásnej západ slunce.

Včera sem napsala pět normostran blogu, ale asi už budete unavený ze čtení, takže zbytek zase jindy. Určitě tu bude pár překlepů, opravím postupně.

Ještě teď pro všechny, co by snad byli nějak namotivovaný našima ftokama z cesty ( na fb stránce https://www.facebook.com/pages/Zanda-Panda-ve-svete/147636718631717?fref=ts) přidáváme náš cca plán cesty, abyste si stihli včas koupit letenky za náma :

2. duben - pol. června - Peru, Chile, Bolívie, Peruánská Amazonie, Kolumbie)

pol. června - pol. července střední Amerika a Mexico

17. července - 29. července - Havaj

30. července - 3. října - Filipíny, Indonésie (Kalimantan), Malajsie

4. října - konec října Japonsko

Dál už nevíme. Asi podle toho, kolik bude peněz. V centru našeho zájmu je ale taky Austrálie, Kambodža, Srí Lanka, Indie, Omán, Maroko

Tak dejte vědět!

Pa Pa Panda

Další informace »